Alena a Marek – nový vztah po složitém rozvodu

Kdy přišli: prosinec 2017

Počet návštěv: 16 (pouze Alena sama) 6 návštěv společně s Markem

Délka jednoho sezení: 60 – 120 minut

Zakázka při prvním sezení:

Alena se rozhodla odejít od manžela. Navštívila Janinu poradnu s tím, aby celou situaci řešila v rámci psychoterapeutické podpory. Vítek, její manžel, zatím nic netušil. Alena v té době neměla jiný důvod ze strany manžela k rozvodu než to, že psychické týrání už nedokázala dále snášet. „Máme dvě holky, 3 a 6. Nechci, aby si odnesly do života model, který máme my. Že je normální, když táta na mámu křičí, ponižuje ji, vyhrožuje jí, že ji o všechno připraví, pokud se nebude chovat, jak chce on. On si představoval, že budu neustále doma, budu uklízet od rána do večera a hlavně se s nikým nebudu stýkat. Každý den na mě posílal svou matku, která se chovala stejně jako on. Chodila po domě a kontrolovala, jak mám uklizeno v šuplících, jestli v koši není nevyžehlené prádlo, jestli jsou baterie na umyvadlech a vaně lesklé, jestli mám uvařeno to, co má Vítek rád. Snad jim ani tak nešlo o holky, jako o to, aby mi úplně zničili sebevědomí.“

„Co bylo jejich cílem? Za jakých okolností byste začala plnit manželovy představy o tom, jak má vypadat a chovat se správná manželka?“ ptám se.

„Právě že si začínám uvědomovat, že nic nebude dost dobré pro to, aby se ke mně začal chovat slušně. Přitom pro okolí hraje neuvěřitelnou hru!!! Je pozorný, zábavný, mluví o mně jako o královně… Ale když přijdeme domů, tak to začne. Jsi nula, nejsi schopná říct souvislou větu, stydím se za tebe…“ popis jejího každodenního stresu Alenu rozpláče.

„Potřebuju pomoct, abych sebrala sílu a odešla i s dětmi od něj. Bude to peklo, on to nedá a rozpoutá boj hlava nehlava.“

„Začneme u vás. Necháme vás rozkvést, znovu nalézt sílu a vnitřní zdroje. Rozvod může být až tečkou za celým procesem.“

Co se dělo pak:

Alena docházela jednou za 14 dní na hodinové sezení. Učila se znovu vnímat své hranice, učila se formulovat věty, kterými chtěla zastavit psychický teror manžela. Společně jsme vytvářely její novou definici manžela – jako člověka nikoli silného, jak se snažil působit, ale nesmírně slabého, křehkého, nahlodaného vlastní zlobou (zřejmě na svět? Nevíme, po tom jsme nepátraly, to je jeho příběh). Tak, jak se měnil Alenin pohled na Vítka, rozšiřovaly se její komunikační možnosti. Protože je Alena nesmírně inteligentní, vzdělaná a bystrá, záhy pochopila principy důstojné, sebevědomé komunikace. Vítek přirozeně reagoval zmateně. Někdy přitvrdil v psychickém teroru, jindy hrál zamilovaného, omlouvajícího se muže, který bez své ženy nedokáže být. Alena se nenechala těmito projevy zmást. Ovšem přišly na řadu dcery. Ty si začal otec stahovat na svou stranu, trávil s nimi maximum času, bez jejího vědomí je často hned po obědě vyzvedl ze školky a zařídil jim odpoledne s krásným programem. Začal spát u nich v pokojíčku, svěřoval se jim se „svým trápením“, že maminka ho nejspíš už nemá tak ráda, přitom on ji bezmezně miluje. Prosil je, ať se za něj u maminky přimluví. Jeho matka postupovala podobně, holčičky byly nervózní, plačtivé, občas říkaly mamince, že je na tatínka zlá.

Bylo třeba začít jednat a udělat první kroky k rozvodu, o němž byla Alena přesvědčená. Rozvodový proces trval více než rok, byl plný emocí, výhrůžek ze strany manžela, ale také jeho přemlouvání, aby si Alena všechno rozmyslela. Naschvály v podobě programování dětí otcem nebraly konce, přesto vše Alena statečně zvládala tak, že například nebylo třeba, aby děti podstoupily soudně znalecké vyšetření. „Věděla jsem, že chce docílit toho, abych si nakonec rozvod rozmyslela. A nebylo to pro to, že by mě měl tak rád, ale pro to, že nemohl připustit, aby o něm někdo řekl, že ho opustila žena. Tajně vyzvedával děti ze školky a odvážel je na výlety, někdy jsem celý víkend nevěděla, kde jsou, jen mi psal zprávy, že si nemám dělat starosti, že si hezky užívají. Musela jsem žádat o pomoc na OSPODu, ale tam mi nebyli schopní dostatečně poradit. On totiž přesně věděl, kde jsou hranice a co už si dovolit nemůže. Advokátka mi říkala, že je třeba, aby byl celý proces co nejrychleji u konce.“

Proto se smířila se střídavou péčí a nulovým výživným, ač její příjmy byly výrazně nižší než příjmy manžela. Na žádost, aby jí přispěl alespoň na zařízení bytu, slyšela: „Jestli se o holky nedokážeš postarat, dej mi je, budou u mě a ty si táhni, kam chceš.“  Díky pomoci přátel a jejích rodičů si mohla zařídit hezký, prostorný byt, který si pronajala. Pomalu se vracela ke své původní profesi překladatelky technické literatury, kterou mohla dobře kloubit s péčí o děti. V týdnu, kdy byly dívky u otce, dojížděla tlumočit do firem a na odborné akce.

Rozvod se chýlil ke konci, když jí kamarádka poslala číslo na svého bratrance s tím, že by ji rád pozval na večeři. Alena neměla velká očekávání, ovšem už na první schůzce s Markem k němu pocítila náklonnost. „Byl hrozně vtipný, celý večer jsme se smáli. Sice je o rok mladší než já, ale zralý je tak, že mám pocit, že by se s ním dalo mluvit absolutně o všem.“

S Markem se dohodli, že začnou chodit na párové poradenství k nám oběma s Martinem. Zakázka se proměnila. Už nebylo cílem najít cestu k Alenině sebedůvěře, ani podporovat ji při náročném rozvodu. Cílem bylo pomoci jim založit nový vztah tak, aby je těšil, aby byli připravení na všemožné obtíže spojené s vytrvalými útoky a naschvály manžela, aby se dokázali všichni i s holčičkami dobře sžít jako nová rodina. Marek děti neměl, proto záhy přišlo i na téma jejich společných dětí.

Zásadní bylo ošetřit, aby jejich vztah a rodina byly co nejméně napadány tím, co měla Alena za sebou a Vítkovými snahami jim život znepříjemnit, případně rozeštvat. Oba si osvojili myšlenku, že rozvod a Vítek nesmějí být hybnými tématy, případně dalšími „členy rodiny“, proto je třeba jim věnovat co nejméně času. Pochopili, že budou-li na Vítka reagovat ve snaze zastavit jeho vliv, budou tím jeho vliv naopak posilovat. Jejich vztah musel zůstat co nejvíce ochráněný.

Velmi je bavilo věnovat se tématům jako psychologická předmanželská smlouva, práci s rituály a vědomé péči o vztah.

Co se děje nyní:

Alena obnovila řízení o péči o dcery, ráda by je získala do výlučné péče. Jejich otec zjevně polevuje v zájmu o ně, přenechává je často své matce, která navíc onemocněla. Sám má časté krátkodobé bouřlivé vztahy, o kterých holčičky mluví poměrně zmateně. Advokátka i sociální pracovnice vidí výsledek řízení optimisticky.

Zásadním momentem je, že se Aleně a Markovi v prosinci 2019 narodil syn. „Bylo to neuvěřitelně rychlé! Nečekala bych, že otěhotním tak brzy a hlavně bych nečekala, že to bude něco tak přirozeného, krásného a samozřejmého, prakticky jen 5 měsíců po tom, co jsme spolu poprvé šli na večeři!“

„Svatba s Alenou a narození syna jsou to nejkrásnější v mém životě,“ říká opakovaně Marek. Společně s Aleninými dcerami, které u nich stále přebývají pouze v lichých týdnech, tvoří harmonickou rodinu. Na sezení docházejí nadále, přibližně jednou za 3 měsíce.